Květy zkázy

Vidíš ty barvy?
Křičí.
Oranžová jako zrezivělá krev
na staré plechovce od piva.
Růžová jako vnitřnosti,
co se derou ven z břicha,
než je slunce spálí na prach.
A ta zelená... to není život.
To je plíseň.
Buňky, co se množí,
bublají, hnijí, žerou se navzájem,
dokud nezbyde jen sliz.
Uprostřed je díra.
Nebo pramen?
Něco z toho stoupá.
Jako pára z čerstvě otevřené rány,
nebo dech z úst mrtvého,
co se snaží promluvit.
Bílé spirály, ne tanec.
Spíš červi.
Miliony malých, kroutících se otázek.
Co je pod tím?
Co je za tím?
Nic. Jen další vrstva, co se loupe.
Ty kruhy, ty prstence.
Nejsou to planety.
Jsou to jizvy.
Po něčem, co se rozpadlo.
Nebo po něčem,
co se nikdy nemělo narodit.
A ty květy dole?
Nejsou krásné.
Jsou to pasti.
Otevřené chřtány, co čekají.
Na co?
Na tebe.
Všechno se to točí, pulzuje.
Jako horečka.
Jako sen,
ze kterého se nemůžeš probudit.
A proč bys vlastně chtěl?
Venku je to stejné.
Jen s menším množstvím barev.
A s větším množstvím bolesti.
Tohle je pravda.
Rozpad.
A krása, co z něj vyrůstá,
než se taky rozpadne.
A ty s ní.
Už to cítíš?
To teplo.
To je začátek konce.
Nebo konec začátku.
Je to jedno.
Hlavně, že je to něco.
Ještě chvíli vydrž,
než konečně zhasneš.