POLEDNE

Mírné záchvěvy větví košatých stromů,
slabounký vánek sklání jednu přes druhou,
obloha šedivá už nese známky hromů,
vánek se stupňuje, potoky padají struhou.

Proudy zrychlené jsou předzvěstí bouře,
na lukách traviny v rytmu deště tancují,
ptáci se stahují z výšin dolů, oči mhouře,
když ve vichru prach s deštěm rokují.

Levandulový ostrůvek v širém poli září,
borůvkovými květy na vzrostlých stoncích,
snad desítky čmeláků se na nich houfně páří,
radostí pějí námluvy na všech jeho koncích.

Kolem ostrůvku třpytí se zlaté obilné klasy,
není jich poskrovnu, ale hned celý širý lán,
mihají se jeden přes druhý jemnými vlasy,
vítr teď v poledne všemi obilnými klasy vlál.

A kdesi v širé dáli za horizontem barví se nebe,
světlo se promění v mrakem zatměnou noc,
teplo se mění v chlad jenž najednou tak zebe,
vlaštovčí mláďata pípají k rodičům o pomoc.

Nebe se zatáhlo souvislým neprostupným rubášem,
den v pravé poledne proměnil se v temnou noc,
černý den vnikl do bílého, jak smluveným sobášem,
a stejně jako vlaštovky volal den bílý o pomoc.

Proměnil se den a proměnil se člověk v něm,
když se probudil z levandulového opojení,
když čmeláčí roj s deštěm ukončil svůj rej,
a všechny ve snu rány zůstaly nezahojeny.

Déšť již roní slzy v trudné a bezduché náladě,
a on ze sna vytržen vykrvácel z duše ran.