Tři lžičky žluče
Tři lžičky žluče
Léto
co pálí
jak mráz.
A stíny se lepí na stěny
jak vzpomínky,
který jsem nezvala.
Otisky.
Dlaní.
Tvých rtů.
Ležím.
A ticho mi buší v hlavě
místo srdce.
Buší.
A buší.
Křik místo pravdy.
Kopanec místo díku.
Kůrky hořkosti.
Tři lžičky žluče.
Sesypaný prach
na miskách vah.
A louže lží
v hraných omluvách.
Oheň,
který nechce hřát.
Bolest se nosí hůř,
když nikoho nezajímá,
kolik váží.
Věřils,
že přijde vzkříšení.
Ale jak,
když duše přestane cítit
blízkost?
Když si myslíš,
že prázdnota
je věrnější
než lidé?
Nemám co dát.
Už nemám
co dát.
Komentáře (10)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk
Vyhořelost a myšlenky, které s citem neladí. Slavíku se srdce v letu nedokrví a do čela větru ztrácí výšku. Pod ním člověk s prázdnou tornou světem chodí, hebkost barev přástevníků stínem nedohledá.
Žluč do živé vody stéká. A na březích roste blín.
Tobě slavíčku zazpívat tak těžko. Když neseš cizích vin.
Krasno šerou poezií, si dnes poletnila*
16.07.2025 23:44:23 | šerý
Napadlo mě pofoukat bolístky. Napsané je to ovšem sugestivně a taky krásně.
16.07.2025 09:41:16 | Jan Kacíř
Ivo, máš různý fáze, tahle zavání sebelítostí, ale přichází euforie, tvůrčí, jistě ji už cítíš
16.07.2025 07:56:49 | Václav Strnad
