Ulice úzká – nit v prasklém švu,
nese mě dál – ač nevím kam;
v očích nebe – palcem nedosáhnu,
a kroky, jenž váhají v prachu zábran.
Motor hučí – ozvěna davu,
v srdci bliká mi – výstražné světlo;
ztrácím se v pohybu – v cizím rytmu,
kde ticho šeptá baladu.
Starý známý kýve v tom snu,
v rukách tresky, v očích mlhu;
na jazyku pečivo ze vzdáleného východu,
malý zázrak – sypaný čaj z Vietnamu.
Sobectví pálí jak studený kov,
slova jako zrcadla, jež lámou vztah;
a na dlani někdo přeplatil si život, poněvadž:
„Štěstí... se skrývá za vraty koženého chrámu.“
Jeden, kdo věří, má v sobě stovku,
ten, jenž tak civí, čeká dál na pohromu;
a já... stojím jako stín v prázdném šeru
a duše roste právě tehdy, když sál utichne.
Chci… se probudit,
ale nevím, kde začít mám;
proto stojím na hraně
a život mi protéká
… třeba i mezi prsty.