STŮL, KTERÝ MLČEL

Pohladil mě na duši starý dřevěný stolek,
obalený pavučinami, prachem,
nepotřebnými věcmi.

Dlouhý čas stál nepohnutě v koutě půdy,
nepovšimnutý, zapomenutý, zaneřáděný.
Po mnoho let k němu nikdo nezasedl –
na kus řeči, na kávu, na cokoli.

Oprášil jsem desku, postavil nohy na světlo,
dostal chuť vrátit jej do života,
vrátit mu lesk, ztracenou podobu.
V novém kabátě ho přisunout k židlím,
zasednout ke knize a s opřenými lokty zalistovat
v dávno nedočteném románu.

Není to konec, ale začátek nový –
jemný dotek barev na očištěné textuře,
i tam, kde letokruhy už zahladil čas.
Několik tahů štětcem rozzářilo dřevo
a rozehrál se koncert barev, světla, stínů.
Stačilo jen usednout
a otevřít tu starou knihu.

Začíst se a zavzpomínat na časy dávno minulé,
na chvíli, kdy jsem knihu zavřel nedočtenou
a už nenašel sílu ji znovu otevřít.
Ve vzpomínkách oživit obrazy zapomenuté,
scény plné emocí, klidu,
i ty, jež si vybavím jen mlhavě.
Prosté záběry všedního dne,
které si nezaslouží, aby je navždy zahalilo ticho.

Dlouho jsem nehledal, nakonec našel
tu přetrženou nit ve větě
na poslední straně
a v klidu přelétl očima těch pár slov,
s úsměvem na rtu
knihu zavřel.