klavír v parku

Už nikdo neusedne k jeho klínu,
jen déšť mu hraje o půlnoci
prsty z olova —
každá klávesa je dlaň,
co zapomněla stisk.

Otevřené víko je teď křídlo,
pod kterým noc ukládá ptáky,
a uvnitř zůstal jediný akord:
ten, který nedozněl,
když odcházeli.

Mravenci mu nesou drobky ticha
mezi ozubená kolečka,
a někdy, když vítr zavadí,
zazpívá si sám pro sebe
píseň o rozbitých stupnicích.

Až přijde jaro,
vyraší z něj sněženky —
bílé a němé,
jako prsty dítěte,
které se nikdy nenaučilo
dotýkat se světla.