řeka voní po melounu

Řeka voní po melounu,
po vlasech, co v ní zmokly,
po všech milováních,
jež písek zazdil do zdí.

Poledne ji rozvazuje,
jak stužky z průsvitné košile,
a slunce, ten nestyda,
jí pije pot z klína.

Večer nosí na hladině
fialky utopených vzpomínek,
a když měsíc přijde k ní,
ptá se: *Kde jsou ti hoši?*

Až uschne – ach, to nic –
vždyť v trhlinách její kůže
bzučí život dál,
sladký a neposlušný