Z obrazu hvozdu vytahují jelena

Z obrazu hvozdu vytahují jelena
Jeho paroží
křehké jak pavučina na rtech zimy
zadrhává se o drátěné okruží
ocelové korby

V rozbředlém úsvitu
kdy vzduch je bílý jak sražené mléko
třesou se kolena zvířat
které už lesu nepatří

Jeleni, hrdé pilíře rosného jitra
svazováni jsou do cárů plachet
jejichž vlákna prosakují vůní
shnilého dřeva a čerstvé pryskyřice

Na ložné ploše rezavých vozů
kupí se zlámané parohy
tenké jako stvoly
ve zpuchřelých herbářích

Pneumatiky hltají
mokvavou cestu mezi popelavými kmeny

A vlhké oči, dosud lesklé
vpíjejí se do nebe
rozoraného sítí elektrických drátů

Řidiči nemluví
Řidiči jsou z vosku
jejich tváře lesknou se v ranním dešti
srdce duní
když se v jejich nitrech rozbíjejí
skleněné postavy

Smetiště – to království hniloby
svět rozpraskaných šedých kmenů
a zahnívajících květinových žil
Tam skládají jeleny na měkké hromady
vstříc doteku much a žáru rudých pecí

Z paroží kanou těžké kapky smůly
jež v trhlinách země
klíčí v podivné stromy
a jejich květy voní po hudbě

A když se rozvinou
zazní z nich tichá, dutá ozvěna klusu
jenž zaniká v tichém hnití dnů

Zde hrobem je pach krysích doupat
kosti balí se do tkanin starých dek
a noc tu sestupuje v oparech sirných světel

Ó, jak lehce se sune svět
když jelen leží mezi střepy
když jeho dech pohasne
a shlíží na tu scénu okem hvězdy
pro kterou mnozí zabili