Transverzální brána

v noci se obraz převalil
jako jazzový orgasmus
v břiše opuštěného města
barvy křičely
modře
fialově
háravě
a mezi nimi listy
černé jak popel andělů
co upadli
do spárů
psychedelického rauše
strom se nadechl Vesmíru
a vydal světelný výkřik
který se zlomil o čas
a rozprskl se do víru
transverzální brány
kde se světlo láme
na vzpomínky
a stíny tančí
sambu s gravitací
všechno vibrovalo
jako nitro Boba Dylana
v roce ’67 na hraně halucinace
a ty jsi stál uprostřed
s hlavou plnou neonových myšlenek
a ústy otevřenými dokořán
protože chuť tmy
byla sladší než broskev
a světlo mělo tvůj tvar
transverzální brána
nekřičí - šeptá
rychlostí fotonu
svádí tě
jako beatnická milenka
na kapotě starého Fordu
pod komíny reality
stačí jeden krok
a už nikdy se nevrátíš
stejný
pozměněn
dotčen
poznamenán
svůj
v nahosti okamžení