Samota

Samota

Když obavy mu slova berou z úst

a noc si o snech posmutněle zpívá.

Srdce už okusilo jed se jmenovkou půst

a moudří tvrdí, že v životě to bývá.

Hodit vše za hlavu zasvěceně radí,

k úsměvu unavenou duši jeho svádí.

On však jen trpělivě čeká na tu dlaň,

co rozpálenou  skráň;

jednou – snad – znova něžně pohladí…