Pavilon B

Noc přikryla
stropy, co dýchají antiseptikem a strachem,
na chodbě
zhasíná světlo – jen siréna bliká rudě jako zraněné zvíře.

Sestra kráčí,
v náručí nese prázdné misky, ticho a stíny,
ruce její
jsou bílé až tam, kde je čas rozpustil do nikotinových skvrn.

Za dveřmi
někdo šeptá modlitbu, kterou nikdy nedokončí,
a pod oknem
usíná růže z celofánu – dar, co voní po sterilním dešti.

Ráno přijde,
ale neodplaví stopy po jehlách a bezesných větách,
jen záclony
se zvednou lehce, jako by chtěly odletět s posledním dechem