Zlaté paprsky ze žhavého slunce tekou,
má duše jako by ožila pod jejich dekou,
a pak jen chlad na rukou.
Řeky, moře, oceány, barvy jasného nebe,
mě v nitru hřály při vzpomínce na tebe,
jak krásně nám tenkrát bylo.
V zeleném hávu a šedivém odstínu stvořená,
naše těla v měkoučkém mechu vnořená,
jen ticho nás dělilo od sebe.
Kaňony a horskými hřebeny krajiny zdobené,
jsou éterickým blahem doby dávno ztracené,
když hledali jsme cestu k sobě.
V zimě bílé, studené, kdy tělo v nich zebe,
stále nám připomíná, mně a tebe,
jsme jako labutě, stále spolu.