V hradní zahradě

Tvůj plášť se vleče po kamenných schodech —
temný,
jako když meč zhasne v pochvě
a kov ještě chvíli dýchá.

V ruce držíš jablko s voskovou slupkou,
prosíváš světlem,
až se na stěně třepotá odraz
mřížovaný oknem.

Venku koně dupou ve stájích,
vzdálený zvuk kopyt,
který nikdy nedorazí.

Studna vrže prázdnotou,
voda dole je černá
a chladná jak zbroj odložená před léty.

Večer přijdeš do síně,
svíčka poblíž tvého lože
hoří rovně,
jako by ani nebyl vítr,
jen tichá přítomnost
čehosi, co nesundáš.

Na věži hlásný trubku zvedá k ústům —
jeho tón padá do tmy
a zůstává tam ležet,
jako když meč odložíš na stůl
a čepel se ještě jednou
zaleskne