maska jak odřené mince

Tvá maska měla barvu starého zlata,
ten odstín, co zůstává na prstech po odřených mincích.
Poznal jsem tě po zápěstí – měla jsi na něm
malinkou jizvu, bílou jako stopa vosku.

V sále se točily páry v náznacích valčíku,
a my jsme stáli u okna, co chladilo šampaňské
do skel připitých na nic.
Tvůj smích byl tichý,
ale slyšel jsem ho i pod hedvábím lišky.

Když orchestr zahrál poslední takt,
odlepila ses ode mě jako náplast.
Na schodech zbyl jen závan vůně
a třpytka, co ti spadla z řasy