Soumračná

pár dní a tma je černá 

o trochu víc než vesmír sám

dny jsou jak nekonečné snění

a s nocí dávné pročítám

 

Možná jen ohlédnutí, letmý stín

možná ten pocit

 co mě nutí

co vchází nečekaně do slabin

a nepřipustí odmítnutí

 

vzpomínka na pozadí 

dlaně ví

a k tomu naděj kvete snáze

prsty se propletou 

zas tě pohladím

a půjdem spolu, bez otázek...

 

noc bývá tichá, uvnitř křik

za okny měsíc ostych zuje

to co se nesmí, chutná víc

 

a on nám neporadí, jen si pluje

 

ledovce tahá za předměstí

a moře nutí měnit šat

i když jsme nazí v tom co smíme

dali nám šanci znovu hrát

 

dva kroky stranou, nečekané 

a každé pole hlídá král

tak kolik tahů, co se stane...

..

..půjdem dál??