Zimní melancholie II.

Jdu prázdnou ulicí, vzpomínám … 

proč píšu básničky, přemítám … 

 

…SNĚŽÍ… 

 

barvy oceli chladné dnes nebe, 

šedivé, vlezlé, za krkem zebe. 

 

Zářivě bílé vločky sněhu 

z něj padají pomalu, líně, 

a kočka schoulená v klíně, 

upřádá večera tichou něhu. 

 

Kráčím tou ulicí, zamyšlen tisknu ret, 

oči do světel lamp ospale mhouřím, 

pára od úst jako dým z cigaret, 

které dlouho už nekouřím. 

 

Ulicí utíká střapatý klučina, 

zastaví, pohlédne dětskýma očima, 

do světla přes přivřená víčka, 

jak dlouhá jeho je hořící svíčka. 

 

Kaleidoskopem nahlíží budoucnost, 

v sobě má otázek více než dost, 

proč jsem zde …a proč já právě, 

co jsem zač, běží mu v hlavě. 

 

Uhání opět, chce předběhnout čas, 

lehkýma nohama víří sníh kolem nás, 

dětství to nechává vzadu, 

jaro i kvetoucí stromy v sadu. 

Plody jež lákají - pojď, utrhni nás, 

ve stáří vzpomeneš života krás. 

 

 

A vítr zametá vločky, jež dolů se snášejí, 

a ukládají k zimnímu spánku,  

nad ránem pouliční lampy se zhášejí 

jak plamen svíčky ve vánku.