Jako oprátky...

Jako oprátky
kývají se lampy za šera
a třesoucí se stíny
ukryté jsou v zákoutích.
Kožené podpatky,
toho, chladného večera,
své vědomé jsou viny,
ztratily sebevědomý smích.

Zmatené cestu si hledají,
vyděšené tápou v šeru:
ještě ráno hrdě klapaly,
rázný byl jejich hlas.
Cítí, že naději nemají,
strach - ze všech směrů:
večer se do sporu dostaly
a na rozum nezbyl čas.

Stalo se a svědomí ?
kožené podpatky, kdo ví zda mají ?,
možná, že zavolat pomoc měly:
teď každý, po bitvě, je generálem.
Osudu úděl nezlomí,
i, když si sebevíce pozor dají
a cíl jejich bude smělý;
odejdou s tíhou, anebo málem ?