Nalévej, nalévej !

Nalévej, nalévej,
ještě kohout nekokrhá.
Jsem, kdo časem mrhá
a neláká jej svět.

Lépe je mi u vína posedět,
když slunce stíny vrhá
a vítr mraky trhá,
a ďáble, ty se směj !

Dolej, dolej vína,
ruka ti vázne a žízeň nečeká.
Věř mi, jsem synem člověka
a píseň ve mně zraje.

Vánek na trávy stébla hraje,
vzpomínka dávná je a daleká.
Tráva se jíním převléká
a náhle tichá je a jiná.

Tak nalej, nalej naposledy
číši mou, až po okraj.
Větře, na cestu mi hraj:
slyšíš, už praskají ledy.