Jak chutná vlastní mozek

Sedím ve tmě
a jím se myšlenkami.
Pomalé, vláčné sousto,
jako žvýkat vatu s příměsí viny.

Jak chutná vlastní mozek?
Jako převařená úzkost,
jako popel po spálené vzpomínce,
jako železo na jazyku,
když se bojíš zeptat.

Vydloubla jsem si nápady
lžičkou z lebky.
Rozmačkala je o patro,
a zhltla dřív, než se stihly bránit.

Uvnitř je ticho,
co šustí jako starý papír.
Myšlenky bez masa.
Slova bez krve.
Jen forma,
jen rám,
jen zvuk skřípající zubů o samotu.

A přesto pořád jím.
Den za dnem.
Doufám, že jednou dojím poslední větu
a zůstane po mně jen čiré světlo –
nebo prázdnota,
co konečně nechutná
jako já.