Posílám...

kdybych Ti tak mohla poslat

ten vítr ve vlasech 

nářek všech ztýraných skal, o než se od věčnosti drásají

špíny v ladných ohybech zápěstí

básně potrhané verši

(a rozpálené pod plechovou dlaní)

útržky zaseknuté v krku

a bledost kostí, které nikdy nešly spát 

 

kdybych Ti tak mohla

poslat rozžhavenost vlastní ustrnulé tváře 

vzpomínku, co klouže z povzdálí 

tu kapku vděčnosti zboku na krku

a tah ve svých vlasech, když mi je vítr touží servat od kůže

kůže, kterou umučil

jsi svým příslibem zimy

pod křehkýma rukama

jež rozpadají se tíhou 86 stupňů Fahrenheita

nebo možná víc

 

a já Ti děkuji

za doteky Tvých vánků

hudby na půl ucha

schovanou

(pro mne, snad)

 

kéž bych Ti tak mohla

poslat tenhle řvoucí klid

jenž šeptá mi do dlaní

 

stůj co stůj 

tenhle klid bych Ti toužila dát