Šustí v irisech tiché stopy z kořenů
tmy, vůně všech let sílí dotekem
prorůstá hladinou v zrcadlení
nic těžkého v tom není
dáváš světlu stín, vždyť miluješ
- jsou obrysy, co se nezapomínají
nerozpadnou, jemně chycené nocí
jen šustí v irisech a z kořenů tmy
prorůstá stín... ten nepatrný bouřný
a zlatokřídlý pocit.

Sofia Conte
Miluju kosatce a koukám ,
že jim budu muset víc naslouchat.
Krásné Son
15.09.2025 21:55:23 | Jiří I.Zahradník
nevím, jestli se teď zvládnu vyjádřit srozumitelně, ale líbí se mi to nejen obsahem, ale i nad obsah - ten opakovanej motiv šustících irisů, kterej vlastně není opakovanej, ale významově posunuje, to je fakt paráda, ty své básně "plníš", a zároveň si je užíváš, to je mi blízký
(pokud jsem komentářem úplně mimo, odpusť)*
06.09.2025 23:58:51 | cappuccinogirl
hele cappu, nejsi mimo, vůbec, koukám na to s otevřenou pusou, jsi pojmenovala, co já neuměla, u téhle teda určitě... pro mě je psaní většinově vlastně meditace, a že se to někomu líbí, je bonus, moc děkuju!*
07.09.2025 19:02:14 | Sonador