Něžný ocelotepec

Perlíky vytěsňují okuje sluncí, tepou vidiny

perly sypané do asfaltové bažiny tvých soch 

prostřely pery pavími piknik, a ranní noviny

padají v štěrk, dřív než polkne je moloch

 

Soudné dny minuly a krajina pojedla mlhy

roučí vzlínaje z útrob žití tvého touží rodit sen

a hromničkou na čele armád jako svaté knihy

bude jen ten jeden den, kdy nedýcháš, jen ten

 

Dusítka na strunách kovaných tvým hlasem

posvětí noci z poraněných svící svobodné

i vůně břitkých rákosů okouzlených klasem

pohltí nůši slov těžknoucí, ale třeba posedmé

 

Zabušíš mi na srdce až pomine touhy tíže?

Posbíráš i zlaťáky ztracené v duhové dráze?

Přispěcháš svým démonům blíž, ještě blíže?

Bys z očí v očí povila kolotoč, toče se snáze?

 

Kladiva kovář co mluví řečí tvých úst zakalil

do výhně tvých nedopsaných listů jitro snáší se 

já věty co loupí tvou duši v pergamen zabalil

nad loučí svit ptáků moudrost perutí vznáší se

 

A ohnivý jazyk umlkl v náručí žhavých výkřiků ...