Houpání větví
Je větrno...
Stromy rozhazují větvemi,
jakoby chtěli něco říct...
Něco jako,
pojď blíž,
pohladím tě...
Přibliž se,
obejmu tě...
Zbavím tě trápení,
ulevím ti...
I večerní světlo je svědkem
tichého,
šumivého rozhovoru
mezi živým a neživým světem...
Taky se mě jednou dotkla větev. Měl jsem dva týdny šram přes celý obličej.
Jinak ale moc pěkná, Marťo:-)
26.09.2025 18:57:06 | Ž.l.u.ť.á.k.
Zasmála jsem se Žlutáku...
Neboj taky mívám podobné kontakty...
Jak jsem byla děcko, tak jsem sedla v dost velké výšce na suchou větev a vyzkoušela jestli funguje přitažlivost zemská...
Díky za komentík...
26.09.2025 23:24:49 | Marťas9
Stromy nám dávají mnoho - vlastně mnohem víc, než my můžeme dát jim, možná...
Krásná báseň, Marťásku, děkuju, moc ráda jsem ji četla, je to pohlazení*
26.09.2025 17:34:46 | cappuccinogirl
viděla jsem nedávno pár videí, kde se stromy dotýkají lidí, když je o to požádají... prostě skloní a natáhnou větve... musím to zkusit:) ...máš to hezký (jen - stromy chtělI je schválně? mohlo by být;) krásně zachycený okamžik, pohladilo...
26.09.2025 14:00:51 | Sonador