Nebeské znaky

V ten den,
kdy naše pohledy se střetly,
nebe se rozdvojilo – On, Ona i já (Ono)
dva hlasy času
a ozvěna jejich šepotu;
šepotu do prázdna,
jež se otevíralo jako nezhojená rána.

 

Od té chvíle vím,
že tě na zemi již nikdy nespatřím,
poněvadž;
tvá tvář je vymazána z ulic,
tvůj hlas umlkl mezi stíny ulit,

a přece jsi tu – ve světle, v tichu, v každém slovu,
vytratilo ses v čase… a já hledám tě –
na nebeské obloze, protože
nikde jinde již neexistuješ.

 

 

V ten osudný den,
stál jsem pod jasanem,
stromem starším než mé sny
a díval se vzhůru, kde Měsíc,
král noci, hořel stříbrnou mantrou,

a každé jeho světlo
bylo připomínkou,
že jsi nade mnou,
avšak nikdy ne se mnou.

 

Jak jen je možné,
že jsi tak nekonečně silné,
a přece stále křehká jako dech?

Jak jen je možné,
že tvá krása oslepuje,
a přitom mě nechává
bloudit v temnotě?

Jak jen je možné,
že tvá moc mě drží při životě,
a zároveň mě pomalu zatracuje?

 

*

 

Každou noc se vracím.

Mé kroky kreslí stejnou cestu,
mé oči pálí stejný obzor.

Každý den tě hledám,
jako bych tě snad i mohl najít,
někde mezi slabikami vět.

 

Slovo je tvůj dotek,
verš je tvůj dech.

Píšu tě –
a přitom se ztrácím
s každým napsaným zvukem.

 

Řekni mi, prosím, kdy se vrátíš?

Kdy mě tvůj pohled rozmrví,
abych mohl znovu povstat
jako tvůj služebník?

Kdy mě zbavíš mé lidskosti,
abych mohl se stát čistou touhou,
bez těla, bez klidu –
jen bezedným čekáním?

 

Proč vždy tak krátce vládneš nebi?

Proč mizíš, když tě volám,
proč spíš, když já bdím?
Vždyť víš – ztrácím se,

propadám se do nocí,

kde…
slovo za slovem,
bolest za bolestí.

kde…
svíce shoří dřív, než tě zahlédnu.

kde…
pouto mě k tobě váže,
přičemž ztrácím sám sebe.

 

 

Dokud existují slova!
existuje věrnost moje.
A v jejich záři já –

odsouzen toužit,
odsouzen milovat,
odsouzen neexistovat.

 

A tak v absurditě touhy
dýchám tvé jméno.

A tak v absurditě lásky…
Ztrácím se na nebi.