Co je ztraceno zjistíš, až když to ztratíš…

Až dnes jsem si uvědomil,
alespoň částečně;
že vlastně nic neexistuje.

Máme něco, co je naše,
jak ale můžeme přivlastňovat něco,
co neexistuje?

Nakolik je náš pocit, naše domněnka reálná
a nakolik je to obraz iluze v našich bulvách?

Nakolik vnímáme jistinu – naši realitu,
a nakolik se jedná o stín našeho vzdoru?

Často se ptám: „Co chceš?“
avšak nikdy jsem si zcela neodpověděl.
Proč tedy doufám, že odpověď naleznu vedle?

Často se usmívám – často se mračím…
aniž bych věděl, jak u toho vypadám.

Do hlavy se mi dostala myšlenka,
že snad se něco děje…
a já nevím co dál,

snad jen to, že tě mám rád,
snad jen to, že tě nemůžu vystát,
snad jen to, že stále ono stále čeká,

a dokud tu sedím, šance odplouvá.

Promiň mi, že jsem se uzavřel,
Odpusť mi, že jsem zanevřel,
Omlouvám se, že jsem oči zavřel.

Moc dlouho jsem nechal dveře otevřené,
přišel podzim, zadul vítr
a já znovu onemocněl…

Aniž bych věděl,
že zranění může být
smrtelné.

PS: Pochmurný to podzimní den, konec i začátek - pro čas jedno i to samé...