Sobec

Často když ulehám na polštář,
nevidím tmu, jen tvou známou tvář.
Kouzelný hravý smích, co léčil by v časech zlých.
Oči modré jako led, byla jsem tak pitomá,
mělo mi to dojít hned.

Vždyť i plody dávné lásky své máš jen rád,
to pouze sebe, dokážeš milovat.
Tak užívej si dál své sobecké libosti,
s hlavou vztyčenou, budu tíhu svou nésti.

Pořád jsem cítila samou bolest a žádný vztek,
ale nejsi dobrý člověk - teď začínám cítit vděk...