Dvůr

Sedím na dvoře
s otupělou myslí
a proklínám se.

Tvé oči jsou zavřené,
tvé ruce zkamenělé,
tvůj rytmus ztracený.

Sobectví kruté slovo je,
ovšem mě vystihuje.
,Přeji si,‘ mi nepomůže,
žádat, modlit se k ničemu to není -
tebe mi to nenavrátí.

Pravda zářivě svítí,
slunce tiše odchází.
Paprsky pravdy se krajinou linou,
květy rostlin přitom pojdou.

Zvonek nesoucí svůj hlas po chodbě,
tvé volání o pomoc oznamuje,
tvůj smích bolest zakryje,
slzy přitom odkryje.

Místnost s otevřeným oknem
obývána letním kyslíkem,
minuta již odešla vchodem
a za sebou nezamkla.

Schovávám se ve skříni
s nulovou nadějí,
a tak doufám v pozítří,
já - hlupák – věřící.

A já na kole se snažící
dohnat světlo zapadající.
Znovu sedím na dvoře
se svíčkou ve vlastní prázdnotě.