třicátý podzim

třicátý podzim

krajina si pozvolna usíná 
v útlumu šedivých rán 
a barevných polední 
a dlouho trvá než se rozední 
spíš člověku je k spánku 

i přes zástupy stromů 
tak barevných jako palety 
všech teplých barev 
co na světě jsou k mání 
stojících vyzývavě v alejích 

a je roztomilé 
zase těšit se domů ke kamnům 
s medem a mlékem 
v zátiší praskajících polen 
to pochopíš s věkem 

kolik už takových podzimů 
vážím si koloběhu 
jež cítit je jistotou 
jako teplo domova v říjnu 
a chlad kamenných zdí v červnu 

netrpím melancholií 
však rozjímám rád 
když míjím tu krajinu barev  
jak už potřicáté umírá 
než ji koloběh vzkřísí 

a jak je krásná 
ve svém posledním nádechu 
než ji pohltí mrazy 
pochmurných listopadů 
a útulných prosinců 

a za rok zas po jednatřicáté ...