Snové tango

Snové tango

 

Dveře, za kterými tušit je taneční sál,

úslužným gestem s úklonou pozvou tě za okamžik dál.

Tam uprostřed parketu,

půvabná, jak labuť v přeletu,

stojí napůl nakročena

snad socha mramorem bílá

ta jíž jediné náleží jméno žena

jež kapku zlata do srdce ti právě vlila…

Když pak tango zazní úderné

se jak řeka Ebro zavlní

té krásky boky souměrné,

oči jí pomněnky naplní

a slunce z vlasů horkem hispánským pak sálá…

Dívám se, stojím, jak do země vrostlá skála.

Když ruce v žhavé spirále pozvedne,

otočí nepřítomně hlavu,

a pak – je to snad pravda – mým směrem pohlédne.

Ty paže, dva krky labutí

a oči její náhle mě donutí

udělat krok sun krok parketem uvolněným,

sklonit svou hlavu před krásou té ženy,

a pak, když se naše ruce potkají  

vím, že nikdy nebudu šeptat potají

co výkřikem, jenž celý sál umlčí,

sdělím, že pro tuhle tanečnici, je pouze jedno náručí…