Praha 2021

Nesnesitelná tíha ticha
padá na mě zpod oblak Prahy.
Proč tak tichá? Našlapuji lehce,
abych nezbořila pevné hradby
struktury tichosti
města, které mě dříve objímalo.

Dnes mlčí,
tiše mě pozoruje.
Jsem cizinec, nebo ještě ne?
Mrká na mě zpod pouličních vysokých lamp,
prohlíží si mě na každém kroku
z prosklených vitrín obchodů.
Vůně se mi zdá známá — ale znám ji ještě?

Město voní ranním podzimem,
pekárnou, rohlíky a makovcem.
České nápisy na obchodech
mluví na mě tak, že jim rozumím.
Výkladní skříně starých obchodů —
kdo tam asi chodí?
Pořád nevím.

Stará paní v lékárně mluví
a já jí rozumím.
„Jaké roušky se tady teď nosí?“
Ptám se, ale ona mi nerozumí.

Přijela jsem z ciziny, nevím,
jak se teď těla v tomhle městě nosí.
Usměje se s pochopením.