Fénix z popela

Proč si život dělám stále těžším,
již tak se mi zdá být prázdným.
Sama, bez lásky, s vínem místo krve,
čekám na někoho, kdo nikdy nezaklepe.

Myšlenka na to, co by mohlo být, kdyby…
kdyby se ze mě stal jiný člověk,
kterým jsem vždy chtěla být —
místo toho ostrá jehla mi pronáší vděk.

A i přesto dýchám, pomalu a nejistě,
jakoby i vzduch se bál dotknout mých ran.
Že by třpyt světla, napsaný v listě,
který se nechtěl vzdát svých pan.

Tohle ať slyší všichni, co chtěli mě spasit —
že z popela, jako fénix, nechci znovu vyrůst.
Já vím, co je peklo, a umím ho nosit,
nechtěj slyšet ty dvě slova z mých úst.

V zrcadle prasklém znám svůj stín,
neptám se proč, jen vím, že vím.
To, že světlo z temnoty se rodí, zjistím,
i když ho v sobě již dávno nevidím.

Tak zavírám tuhle prázdnou schránku,
jsem vyčerpaná — dokazovat něco, co nejsem.
Neboj, i tak mi můžeš na krk navléct oprátku,
já se narodila pro peklo, tam doma jsem.