Atom

Jsem to jenom já, nebo jste v tom taky?
Vidím jenom já těžký černý mraky?
Vidím jenom já mechanické straky?
Copak se jen já bojím násilí a střetu?
Proč mám pocit, že jsem v tomhle světu

Sám. Sám a sám.

Jsem to jenom já, kdo toho má dost?
Kdo si ještě na ničem nevylil zlost?
Vlastně doufám, že ne.
A že ta zlost jednou přeteče.
Ve mně. V tobě. V nás všech.

I kdyby to měla být kulka, nebo bajonet,
co ukončí můj život.
Já už si v tom zmatku ani nic jiného nenamlouvám.
Všeho, co mám, se vzdávám.

Chci odejít jako člověk, který se nevzdal.
A v posledním momentě hleděl konci do očí s úsměškem,
s úšklebkem pohrdání nad tupou silou, strachem a nenávistí.
Stojí-li ti to za to, zabij mě.
Já odejdu v pokoji. Ty budeš mít strach.

Nebudu vzdorovat silou, ale klidem.
Pohlédnu v plamenech s pokojným okem k lidem,
kteří mě provedli životem.
Pak, atome, 

základe všeho,

 pak si mě klidně vem.