Neptá se tě

Lásce, příteli, té neutečeš
A klidně si hrudník omotej
ostnatým drátem,
co vyškubl jsi ze dna propasti,
kam zírat je mnohem snazší
než zaklonit páteř k nebi

Já vím, kde nic není,
nic nemůže ranit
A možná, nakonec všeho,
máš pravdu,
pravdu, kterou cítíš
Pravda,
cítíš?

Cítíš...

Stejně tak, jako když ten
největší cynik
navzdory své síle,
načrtnuté skrze myšlenky,
rozplyne se v nočním tichu
jako rozplývá se
tvůj výdech v oblaka