rybičky

ten můj posranej trik
spočívá v tom
že mám stále plán B

každý život o něm vím
nesu si ho vždy od narození
zraje ve mně
čeká
a já
s postupem věku
začínám rozumět těm trapným slovům
která tak hloupě prohlašuji
že umřu mladý…

celou dobu jedu na dřeň
užívám si to
makám
a taky hodně blafuju

protože je pro mě důležitý úspěch
a obdiv

dělám psí kusy
abych byl první
abych měl výsledky

porušuji pravidla (která
jsem nepsal)

obcházím konvence
nemažu se s ničím

je pro mě podstatné
abych dosáhl svého

doslova
za každou cenu

chci všechno
nebo nic

žiju s vědomím
že jedu do jednosměrky…

ublížím taky několika lidem
zejména těm, kteří mě mají rádi
kterým na mně záleží

dlouho mi nic nedochází
užívám si to

pluji na vlně
protože
té je třeba využít

jsem (ve svém obraze) dokonalý
reflektory míří jenom na mě

svět
mi leží u nohou
je mi malý

ostatně
kdo mě ,,letos,, (myslím tím
v tomhle životě) znáte
víte
o čem je řeč…

a pak
mi to dojde

většinou to spustí nějaká drobnost
můj odraz ve výloze klenotnictví
krmení racků na břehu řeky
věta, kterou omylem zaslechnu
v cizím rozhovoru…

je to jako rána tyčí
mezi oči

bum!

něco se mě dotkne
ztiší mě to
a ukáže mi absurditu mého konání
nenapravitelné chyby mého počínání…

sesypu se (vždycky)
protože pochopím
že je to celé blbě
že jsem se zase soustředil
na jiné věci
než kvůli kterým
jsem tady byl

že jsem to opět uchopil
za špatný konec

že všechno
co jsem tu celou dobu dělal
jenom odvádělo moji pozornost
od podstaty bytí

že jsem zase skočil na špek…

celé dny
týdny
měsíce nevycházím ze svého domu

jenom přemýšlím
jak se mi to povedlo podělat

to zjištění je bolestivé
a bezvýchodné
protože jsem všemu tak věřil

je to přitom
pro mě tak povědomý příběh
během kterého
jsem zase posral jeden lidský život

je to náraz do zdi…

a v tuhle chvíli
přichází můj plán

můj ubohej plán B

opakuji ho pořád dokola
každý svůj život

na nic jiného jsem se zatím nezmohl

zbavím se všeho majetku (jako
bych se chtěl potrestat
nebo osvobodit)
odmlčím se od přátel
od rodiny

pronajmu si jednopokoják v Bubenči
důvěrně známý byt

který pokaždé vidím ,,poprvé,,

zaplatím služby na jeden měsíc
přivezu stůl
jednu židli
a donesu si hromadu chlastu…

pak nějakou dobu čekám
až celou tu situaci přijmu

nakonec jdu do obchodu
který tam
všechny ty mé životy stojí

vypadá pořád stejně

v něm pracuje holka
v květované zástěře

vidím
že zestárla
protože jsem to dal
zase o trochu dýl

diví se
jakou dobu
na mě musela tentokrát čekat

povídá: ,,co to
bude?,,
a já: ,,třicet
konzerv rybiček,,

dívá se na mě
jako jestli vím
o co jde
jestli si o tom budeme povídat

dělám blbého

nakonec tu hru přijme taky

zeptá se: ,,v tomatu
nebo v oleji?,,
odpovím: ,,je mi
to jedno
nechám se překvapit…,,

ona to balí
a bez rozpaků
přidává stejný počet rohlíků

já si pak beru
další láhve alkoholu
a celé to odnáším
v papírové krabici
do svého bytu

vyrovnám rybičky do řady (jedny
na každý den)
otevírám wolkera
a při pozorování
žhavého uhlíku cigarety
začínám se upíjet
k smrti…

tak takhle je to pokaždé
takhle to probíhá

nic lepšího
jsem za celou tu dobu nevymyslel…

,,letos,,
jsem v bodě
kdy mi to všechno došlo

mám za sebou ten náraz

tentokrát
jsem zase došel dál
než minule

podstatně dál

neumřel jsem mladý

těch škod
jsem tady napáchal víc

ten pracovní materiál
je v tomhle životě mnohem širší…

ke svému údivu
jsem ale tentokrát
obklopen lidmi
kteří se nenechali odbýt
kteří odmítají mé opuštění
můj útěk

stojí při mně
tak neodbytně
až mě to uvádí do rozpaků

svojí přítomností
mě neskutečně štvou
a současně
mi dávají naději

jsem zmatený

vzhledem k okolnostem
jak to tentokrát probíhá
mám pocit
jako bych stál na rozcestí…

no
a teď En

Vy
kdo netušíte proč zrovna En
tak už nemusíte číst dál

byla by to
jemon ztráta Vašeho času…

En si ke mně přitančila
přivlála
jenom tak

jakože v klidu

vědoma si toho
že jsem plachý (připomínal jsem
vysokou
na lesní planině)
dělala
že se nechumelí

jako by o nic nešlo…

měla na sobě ten vytahaný
bílý svetr
a vyprávěla mi o knihách
které četla

mluvili jsme o světě
o Bohu

o snech

chvíli jsme se smáli
plakali…

byla mi tak povědomá
plná naděje

reprezentovala něco
co jsem v tomhle světě postrádal

zatímco jsem
pro ni
kradl v zahradách tulipány
pochopil jsem
že s touhle holkou
chci strávit zbytek života

slíbil jsem jí
že když se mnou zůstane
snesu jí modré z nebe

drželi jsme se za ruce
a věděli jsme
že už se nepustíme…

nebudete tomu věřit
vzali jsme se hned
první den
kdy jsme se potkali

navzdory všem lidem
navzdory všem okolnostem

nevysvětlitelné

nikdo s tím nedokázal nic udělat

už jsme prostě
nechtěli ztrácet čas…

tahle holka
mi ukázala svůj svět
který zněl
jako bluesová kytara

porodila mi děti
které vychovala tak
že jsem na ně byl pyšný

stála za mnou
celý život

už po několikáté

v dobrém
i ve zlém (a vůbec
mi nepočítala, kolik bylo zlého)

byl jsem s ní
násobně déle
než jsem kdy byl bez ní

dala mi absolutní svobodu

a měla se mnou svatou trpělivost
protože
při tom všem
celou tu dobu
ukazovala mi cestu
a
vysvětlovala mi
proč jsem tady…

a pak se objevil
ten anděl (se kterým jsme
jednou v noci
grilovali kukuřice)

přisedl si

jen tak
ke mně

zrovna vyšel z kriminálu
kde vystudoval teologii
a povídá: ,,uvědomil sis někdy
že tu En byla naposledy?...,,

,,…už nebude žádné
já tam
na tebe počkám…,,

,,…nebude holka
ve vytahaným svetru
se stuhou ve vlasech
která tě zachrání…,,

,,…nebudou děti
vnoučata…,,

potáhl z cigarety a už jenom mlčel

naléhal jsem

vyhrožoval mu

pak jsem po něm skočil
ale už jsem z něj víc nedostal…

a teď ta holka
v obchodě

stojí tam
za pultem

kouká na hodinky
potom taky do kalendáře

nevěřícně kroutí hlavou
že nejdu

odepíná si tu květovanou zástěru
pokládá ji na kasu
a jde před obchod

zatímco si vítr pohrává s jejími kadeřemi
přemýšlý
co tím sleduji

nechce se s tou situací smířit

rozhlíží se

dokonce afektovaně spráskne ruce
a ukáže tak
že umí být i člověkem

věci se neubírají směrem
který by chtěla

pokaždé počítá s tím
že se jí vydám…

v dálce hraje bluesová kytara
které En (tak ráda) říkala život

ve své přítomnosti
mě nikdy nesoudila
jenom vedle mě
tiše čekala
jestli mě jednou
můj plán mine

cítím
že tentokrát jsem došel dál
že tahle verze
má něco
co ty předchozí neměly…


na ulici je rušno
po chodníku proudí lidi

jenom já
mezi nimi chybím

před obchodem s rybičkama
vyhlíží mě
sama Smrt

má pocit
že jsem vypověděl naši dohodu

že se prostě
tentokrát nedostavím

holka začíná být nervózní

a já
pořád nejdu…