Kdybych Vás nepotkal, nikdy bych nevěděl, že:

Kantor se rodí dvakrát –
jednou z těla, podruhé z otázky.
První dech mu dá matka,
druhý údiv nad tím, proč svět
je tak samozřejmý – perfektně spravedlivý.

Nenosí meč, jen fixu,
a s ní na tabuli kreslí hranice –
mezi věděním a tichým „nevím“.

Na cestu si vždy balí jen pár věcí:
láhev vody, tužku, pár listů papíru,
a k tomu víru, že člověk je strůjcem
i omylem veškerého štěstí.

***

Kantor nečeká na prázdniny,
čeká na poznání, které nikdy nepřijde včas,
protože poznání se rodí ze samotného čekání.

Občas se směje, když žáci naříkají,
a zná dvojí naivitu:
tu hloupou, která věří všemu,
a i tu odvážnou, která věří v teplo v člověku.

***

Kantor zná logiku srdce:
že myšlení bez citu je prázdné
a cítění bez myšlení je slepé.

A tak denně balancuje mezi světlem a stínem,
křídou kreslí mosty a gumou maže vzdálenosti;
sedí u stolu a do prázdného sešitu píše:
„Čas má plné kapsy překvapení.“