P R O C I T N U T Í

P R O C I T N U T Í

V mé duši jsi jak lesní víla,
bez sebemenší chybičky.
Však skutečnost je někdy jiná,
proč unikáš mi navždycky.

Proč píseň stále ve mně zní
jak óda na Tvou krásu.
Mlčíš?
Proč nic neříkáš?
Snad sama sebe dobře znáš,
proč slepě věřím Tvému hlasu?

Přes vše já vidím skutečnost
co prohlédnout mi dává,
Jsem ve Tvé duši již jen host,
vidím svou velkou bláhovost,
však to se někdy stává.