z nepřítomnosti

pod stromy leží listí

jak rozbitý porcelán

obracím poslední střep 

snad vstupenku zásvětí 

kde není kam tam není místo 

v paměti 

něco se hlásí vraním křikem 

ve hře na schovávanou  

do skrýší spánku

na konci tich cinkají hříchy 

měsíčně bílá 

už od martina 

lehce sněží na ně 

v posvátnosti bezčasí 

je dýchání jak pokus o smír 

na druhé straně