KATRÁNOVÝ KEŘ

Seschlý a stářím zlomený katrán,
vyprahlý, sežehlý, zvadlý ohněm
krajinou stepní spoután, je vězněm
semena pláče, ubohý je, zchátrán.

Země ze slz, z toho smutného pláče,
celá zkropená, až z jara je za sekáče,
když z travin se dere, ze slz štváče,
zelený, svěží, se sněhovým květem rváče.

Silný,rozpínavý, nesmrtelný Tatarský keř,
hoden toho jména nechvalného lidu,
v dávném čase, plném krve z neklidu,
z ohně vzešel popel, z lidu jen divá zvěř.

Kdys bílý keř se stepí nes, včera i dnes,
v širou pláň, v dál, kam jen vítr vál,
na zlé časy jen vzpomínku vyvolal,
sněhově bílý, věčný, katránový keř.