svěcení

běžíme v sobě nehnutí 

trvalá vnitřní konkurence soch

právě tak daleko je blízko

dotknutí

poslední stopy labutí 

zmizely slovům navždy z tisku 

a moje povodně odnesly peří na věčnost

i s klenbou křídel

odnikud nikam přibyly mosty

racek tu zbylé struny ještě rozeznívá

i sudá je lichou původně 

jak od Čechova 

polohou na dně přesto 

věštím si ze skály 

město

jak neustálý metronom neonu

kde moje stíny dům od domu

ještě zasyčí než zhasnou

měsíc pak z puchýře perleti

rozlije svatozář krásnou