Trojúhelník lásky

Ty vzpomínky nezmizí,

V duši mě jen pobízí,

láska zdá se mi cizí,

co teď, nevím zda zmizí.

 

S tebou vím že zůstaneš,

ale nedokážu říct,

zda v srdci mém dostaneš 

místo, co zasloužíš vstříc.

 

Možná jenom špatný čas

zastavit se, nehledat

přišel za mnou si pak zas,

v mé duši: "Co smím ti dát?"

 

Když v mém srdci zlomeném 

slzy tekly dále,

ty jsi přišel a chtěl jsi

se mnou býti stále.

 

V době, kdy já truchlila

po těch očích modrých,

útěchu jsem zvolila,

být v tvých rukou dobrých.

 

Dříve já tě neznala

z neznáma jsi přišel 

a potom jsi v hlavě mé,

místo svoje našel.

 

A najednou byli dva,

na které jsem myslela 

to jak se to zvládnout dá 

to jsem nepomyslela.

 

Mé srdce jen vzpomínalo 

na ty modré oči,

dloho dobu říkalo: "svět 

kolem něj se točí."

 

Jak toho se zbaviti 

přebít city jinými.

Nechat plynout co bylo,

ztotožnit se s novými.

 

A tak s ním jsem začala

scházet víc a víc se,

možná jsem jen volala

city, ať zvíří se.

 

Možná jsem jen násilím 

chtěla mít ho ráda,

ať to pouto, co vidím,

je větší než ta zrada.

 

Ať konečně opustím 

city k mému ex,

ať už o nechám prostě být,

koukám co je next.

 

Přirozeně nešlo to,

srdce stále vracelo se

a to hlavně jen a proto,

že chtěla jsem s ním být zase.

 

Někde kdysi četla jsem:

"Když opravdu miluješ,

znovu nezamiluješ

do někoho jiného se."

 

Nepřebiješ city své,

slova "najdeš lepšího"

nepochopíš nikdy z té 

pomyslné myšlenky 

a nového světa.

Když máš ráda jednoho,

není jiná cesta.

 

Já se ale násilně 

snažila to vyvolat

a ty city k mému ex

snažila se odvolat.

 

Pak přijde mi

mám ho ráda,

ovšem oba

to je pravda.

 

První zůstal nezmizel,

druhý nějak se dostal

do srdce mého, pobízel 

osudný čas nastal.

 

Jen, když vidím znamení,

intuice říká:

"Ty nesmíš tu zůstat s ním,

budoucnost tě vítá.

Přece sama říkalas,

že na něho počkáš, 

sama v mysli tušilas, 

že znovu se ho dočkáš."

 

Chtěla jsem jít za ním zpět. 

Říkám si "je konec?" 

Jenže něco říká mi, že 

otevřené je to dodnes.

 

On myslí na mě, 

já myslím na něj 

a mezitím city 

s jiným zbízí záměr, 

s někým kdo tady je, 

není jen výmysl 

až já jen dokážu 

pochopit tenhle nesmysl.

 

Jak začarovaný kruh 

trojúhelník lásky, 

stále se ptám, 

stále mám otázky.

 

Zůstat a doufat 

že nakonec to přejde? 

Nemůžu tušit, 

co z toho vzejde.

 

Jedno ale vím,

nebudu jako on, 

neodejdu jenom tak, 

i přesto, že sama nevím 

k čemu mám větší sklon.