Veliký Podvod

Na pryčně duhová kulička zlátne

láme jitřní výhonky tvých paží 

i očí laskavých i alegorických

a na úpatí hrají milci lesů ódu

čerpaje z časů, kdy potoky

protékaly skrze vlásky luny

stříbřitě dýchaje na ruce teplé

polojasný tepe tu pták na bory 

a ty šeptáš do šátku ta slova

jenž nevyřčena bývají 

pod listím, za oponou...

 

Posel v posvěcených hadrech oděn

projíždí zkapalněným podzimem

řka, že zimu neošálí ani šály

kopyta tešou v kámen tvrzen

sliby těch, co spletli copy

do oprátky na trouchnivějící

zpívající šibenici...

 

Na pryčně v duhové kuličce

přesto zlátne světla paprsek 

láme se a zorničky zaostřují

však láska smyčku kol krku váže

a mocí opilá dóžata

s poslední zvonkohrou

krk podzimu -

žádný z nich 

nerozváže