Mimikry

hladoví švábi

pod víčky velkoměsta

bestii razí štolu

tak slabí

přesto na vrcholu

a není jiná cesta
skrz hnízda zmijí
já nepromíjím
trestám

mám stovky jmen
tvář jednu
poslední
kterou spatříš
než dýku k nebi zvednu
schovaný za kříž


šílený jezdec na dřevěném oři
ve stopách černou mrchu
co páchne po růžích

tak jsi mě stvořil

s Ábelem na povrchu
a Kainem pod kůží