Overground

Zavřené modré oči, jiskra

ranní vzdušná, sytá modř

pod ní fantaskní vrstvou krytý krov

z kleštiny dolů visí mosazný zvon,

mohutný,

odbíjí tvrdě tupý zastřený tón.

Točím se při odbíjení snového času,

když stojím pouze na tlustém trámu.

Úzkostný strach mě svírá,

také na zem se dívám,

že visím dolů hlavou oči otevřený

vůbec nevnímám.

Mé srdce je stále bijící tančící chrám,

najednou jsem zas ve vzdušných výšinách.

Chrám vznáší se a tančí nad jižní horou.

Probudím se, ptám se:

Kam mé kroky z Plzně vedou?

Patnáct let poté žiju jen ve výšinách.

Když nejsem na Šumavě, netančím,

nýbrž do prázdna rovin padám.