Smuteční vrba

Smuteční vrba

 

Ty, smuteční vrbo,

když se vítr opře

do tvých dlouhých ráměn,

je to jako šepot,

jako tichý pláč —

jako duše člověka,

který ztratil moře tmy.

 

Jako matka

s opuštěným srdcem

a unavenou tváří.

Jako nářek dítěte,

které přišlo o rodiče.

 

Suché slzy bolí,

stejně jako tvé kořeny,

které polkne tmavá zem.

Není člověka,

který by tě zaléval slzami.

 

Proč ten šepot?

Proč ta bolest?

Kde se najde

bílý den?