Hra se stíny

Moje hlava je hotel s nevyžádanými hosty,
v recepci nestojím jen já, ale i někdo sprostý.

„Kdo jste? Ptám se po stý.“
Vytřeštěné oči Cosa Nostry.

„Voláte pokoj 23?“ ptá se zrcadlo
a já odpovídám: „Ano, ale jen na noc.“
Na déle by to špatně dopadlo.
Je nás moc a já jsem švorc.

Mám schůzku s vnitřními hlasy.
Jeden chtěl kávu, druhý revoluci,
třetí si stěžoval, že nefunguje wifina.
Klára naříká, že Pepa složil hlavu do klína.
Jó, jsme jedna velká rodina.

Na chodbě myšlenek se směju sám sobě.
A jí, i Tobě, mně… v jiné podobě.

Ironicky tleskám svým fantomovým kritikům
a někdy jen tak pro srandu i bílým králíkům,
jak berou za kliku v hotelu na Chodově.
Když jsme všichni na Smíchově.

Do prázdna někomu podávám ruce.
Když padne noc, hlasy utlumí svíčky,
ale já vím, že zítra přijdou zase…
Skončím na psychiatrii, nebo v base.
Časem na Donbase.

Někdo tam totiž z vás všech zapomněl
i svůj smysl pro humor, co potlesk?
Díky, už zase – zvedá se opona.
Úklon, pukrle a tichým sálem
nese se řvava a já sám
na pódiu malém
umírám blahem.
Aplaus… ozve se… právem!