Mikulášská

Jednou jsem do běla

rozpálil anděla.

Chtěl totiž za letu

osedlat kometu.

 

Kometa byla

rychlá jak střela.

Trefila anděla

nešťastně do čela,

a to se nedělá.

 

A pokud se nepletu,

srazila anděla,

chudáka malého

na naši planetu.

 

Anděl se oklepal,

rozhlédl po chvíli

a zrovna narazail

na strejdu v košili.

Ty bílej popleto,

zmatený se mi zdáš,

přidej se ke mně,

těší mě - Mikuláš!

 

A tak se loudali 

mrazivou ulicí,

tu náhle potkali

chlapíka s čepicí.

Lépe se dívejte,

není to čepice,

mám vlasy huňaté

skoro jak opice.

 

2 rohy na hlavě

a ohon houpavý,

přidám se do týhle

partičky toulavý.

 

Když se tak loudali,

mráz štípal do tváří,

hvězdička andělská

najednou zazáří.

 

Mikuláš vymyslel,

jak zvrátit pohromu,

tak aby nezmrzli,

chodí dům od domu.

 

A v každém z těch domů,

aby se ohřáli,

chviličku postáli,

a štěští popřáli.

 

Děti se na ně 

koukaly z povzdálí,

a když jim drobné 

dobroty rozdaly

ty které plakaly,

ty už se nebály.

 

A naše partička,

tak moc se stmelila,

že si na závěr

vzájemně slíbila,

že se sejdou

na stejné trase

za rok a za rok

a za rok zase.