Smutek

Kovově žlutá chuť podzimu

zaniká v přízni rudé.

Je čas.

Ještě pohnem stínem,

chvíli se zasníme

než oči třeskuté

nahlédnou bdělosti příčinné.

Dřevitá příměs červeně

vytváří základ barev.

A přece,

získáme černou, černou jen

tak černou jako zem,

k níž zespodu oči hledí,

schované, schované, schované.

Beztvará příchuť bělosti

oblohy opačná strana.

Suneme dolů Sisyfa,

už nemůžem už ne,

soudem osudu souzeni,

ryjeme vzhůru k nebi

záhony nechané ladem.