Smutek
Smutek
Kovově žlutá chuť podzimu
zaniká v přízni rudé.
Je čas.
Ještě pohnem stínem,
chvíli se zasníme
než oči třeskuté
nahlédnou bdělosti příčinné.
Dřevitá příměs červeně
vytváří základ barev.
A přece,
získáme černou, černou jen
tak černou jako zem,
k níž zespodu oči hledí,
schované, schované, schované.
Beztvará příchuť bělosti
oblohy opačná strana.
Suneme dolů Sisyfa,
už nemůžem už ne,
soudem osudu souzeni,
ryjeme vzhůru k nebi
záhony nechané ladem.
Poslední tipující: AlešValčík, cappuccinogirl, Helen Mum, Aotaki, Jan Kacíř, RadoRoh, Iva Husárková, šerý, Anfádis, jitoush, ...
Komentáře (15)
Komentujících (7)
Doporučit
Tisk
Jsem ráda, že po odmlce znovu se s dělíš tu s námi o Tvé verše, Vasko, vždy za nimi vnímám živého člověka... děkuji!... :-)
12.12.2025 18:12:33 | Helen Mum
...Kéž by se vrátila živost těm ladem......aby lad.........Vasko,ráda jsem četla,vím,že tam najdu poezii s přesahem...Ji.
06.12.2025 19:12:20 | jitoush
Děkuju Jitousch,
Snad jsem něco tou básní řekl. Alespoň Tobě.
Děkuju Ti.
07.12.2025 20:29:39 | Vaska49
Smutné.
06.12.2025 17:25:10 | Jeněcovevzduchukrásného
Děkuju za přečtení a reakci.
07.12.2025 20:30:29 | Vaska49
Smutku je někdy málo, někdy více, nad radostí však neshořela svíce, stále svítí:-)
08.12.2025 18:03:55 | Jeněcovevzduchukrásného