Ironie

Zas trýznivá bolest křiví její tvář,
temnota přes ní, hází svůj plášť.
Duše jí znova umírá, světlo se ztrácí -
což věčně to bude, její součástí?

Více než rok, co opustila svou zlatou klec -
vážně se to stalo, není to jen kec.
Chtěla tak málo - znova volně dýchat, trochu se smát
a možná si zpívat.

Díky jejímu vězniteli a tomuto krásnému státu -
má její dítě nešťastnou mámu.
On naštěstí vůbec nic netuší, chce si s ní zpívat -
však ona uvnitř brečí že neví, co mu dá ráno snídat...