Sekvojovec Obrovský

Unavený světem kráčí,
za nebesa se mračí,
už aby byl o hlavu kratší.

Nocí se toulá,
říční víle naslouchá,
ONA si vesele brouká.

Dny bezesně plynou,
pole je pokryté láskou,
jdeme přeci s dobou…

Kdysi dávno, v zasněžených pláních,
narodil se pán v zrcadle stínů zlatých,
nepatrně hutný, mrštný – oči plné trní.

Rostl i umíral – čas mu ubíhal,
uprostřed sněhové pustiny stál,
šel… ale nikam se nevydal.

Až tehdy, když prosinec nastal
a k němu přiblížil se ocelový vál,
sekyra se zahryzla, chodila mu rozmrzla…

Tehdy už jen on sám, v základech roztrhán,
kvetl znovu a zas… jako by zapomněl snad;
že život mu byl dán – dobrovolně, s úctou k potřebám,
že život mu byl sebrán – svévolně, pro uspokojení hyenám,
že život je jen sen, který začíná i končí ve světle černa,
že život nevybral si a smrt nezvolil si…

A přesto:
přišel,
žil
i odešel.