Promenáda

Po nábřeží oční stíny

pasou tvá víčka chladná

javorové spirály kmenů

ukrajují měsíc jak bochník

obilí učesaného ranním snem

brodícím se v tyrkysu tužeb...

 

Žádáš světlušek rej o milost

hladem po plástvi strdí v srdci

na rozhlednách pomíjí i hlubiny

i moře co krev mu proudí z úst

i ty obrazy vpité do kůže 

jak rašeliny pohlcují domovy 

bílých vran...

 

Tvé dopisy čtou už jen slepci

co namátkou do noční brízy

máchli březovou holí, a pak

v tišinu na spánku nahých múz

sypali písmenka ze svatých knih

mniši zhášeli svíce s vinětami

a housle mlčely

dávaly tušit

že nábřeží osiřelo...